PETR HELBICH
PETR HELBICH (HOST JOSEF SUDEK)
23. 6.—27. 8. 2017

MUDr. Petr Helbich (*1929) se vedle plicních chorob zaobírá celý život fotografií. Iniciačním impulsem pro něj bylo setkání s Rudolfem Jandou, autorem legendární knihy Prales v Beskydách, jemuž asistoval již jako student medicíny.

Po setkání s Josefem Sudkem v roce 1948 jej
právě Helbich zavedl do beskydského pralesa Mionší, kam se pak po mnoho let společně vraceli. Helbich se také stal pravidelným hostem v Sudkově bytě i ateliéru, stejně jako jeho dlouholetým osobním lékařem. Ačkoliv byl Helbich samozřejmě Sudkovým i Jandovým přímým příkladem silně ovlivněn, v průběhu 50. a 60. let postupně hledal vlastní vidění a témata. Jeho dnes zřejmě nejznámějším opusem je cyklus Bulovka (1970–1974), odhalující dramatickou a fantomatickou povahu lékařského prostředí. Od 70. let po několik desetiletí Helbich pracuje na volném cyklu Demolice, zachycujícím nejrůznější nezvratné kulturní a sociální proměny. V roce 2003 byl přizván do skupiny Český dřevák (2000–2008) jejíž členové Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš, Bohumír Prokůpek a Tomáš Rasl operovali s dřevěnými velkoformátovými kamerami a kontaktními pozitivy.

Petr Helbich dodnes aktivně fotografuje a překvapivě
nalézá civilizační i přírodní témata i v okolí svého současného bydliště na pražském sídlišti. V Sudkově ateliéru se tak po více než čtyřech dekádách znovu alespoň symbolicky setkávají nejen učitel a žák, ale především dva duchem pevně spjatí přátelé, celoživotně zaujatí půvabem fotografického vidění.
Pavel Vančát, červen 2017

Je to podivný pocit, především proto, jak je to nesouměrné. Na chvilku obsadit ateliér Mistra svou vlastní tvorbou a jeho, toho slavného domácího pána, zatlačit kamsi do temné komory? Co by na to asi řekl, kdyby nás navštívil? Zaslechl bych snad to, po čem jsem vždy toužil: „Asáku, máš to dobrý“, nebo by jen tak pokrčil rameny? Naštěstí nevíme. Za svou osobu mohu prohlásit, že se cítím poctěn tou příležitostí, na níž už ovšem Sudek nemá vliv, a že mohu jen doufat, že fotografie zde vystavené nejsou se Sudkovou tvorbou v přímém rozporu, i když se neucházejí o to, aby se byť jen blížily jeho úrovni.

Dnes, kdy bez vlastního přičinění přesahuji jím dovršený
věk o osm let, vidím přece jen jistou spřízněnost povah a příklonů, jež nebyla tak zřejmá v době, kdy každý z nás žil s pohledem upřeným spíše dopředu, než k sobě navzájem. Především fotografie pojatá jako dobrodružství zraku, jako snaha po chvále toho, co jsem spatřil a s tou chválou se podělil i s kolemjdoucím. Vědomí, že viděná skutečnost je do značné míry subjektivní. Vůle s ní mnoho nezmůže, příklon je ovládán citem. Na svých procházkách se každý z nás zastaví na jiném místě, zaujat jemu určeným obrazem, a i kdyby stanul tam, kde všichni ostatní, spatří v obrysech předmětů, měst, lesů a hor cosi stěží sdělitelného, pokud se neuchýlí k výtvarnému projevu.

Fotografie, pokud chce zůstat věrná své klasické podobě,
je zde omezená především na výběr motivů, ale tím není ochuzená, neboť těch motivuje snad tolik, kolik je pohledů toho, kdo jde zvolna krajem, zatížen velkou kamerou, Sama ta zátěž je určující, jak co do výběru motivů, jejich osvitu, tak i zpracování toho, co bylo zachyceno na plochu negativu. V té pomalé chůzi krajinou jsem byl se Sudkem srozuměn, a pak jsem v ní pokračoval, když jsem ho už nemohl následovat. Byla to pomalá chůze družného samotáře, s tím rozdílem ovšem, že Sudek se dokázal ve chvílích tvorby vymanit společnosti, i když jí byl obklopen. Pak ovšem zalíbení v tom, co ztratilo smysl, říkejme tomu opuštěné. Jistým způsobem to poukazuje k marnosti lidského snažení, je v tom však klid samé přírody, do níž ty předměty, chodby,cesty a obydlí znovu vcházejí, jako by chtěly opakovat svým zánikem svůj další zrod, snad v jiném prostoru jiných dimenzí. Je to prales, z něhož jsme vzešli, my jej želíme a voláme zpět. To není zcela sudkovské, a připouštím, že Sudek byl větší optimista, přes všechna protivenství, jež prožil, nežli já sám, ve svém poklidném měšťáckém životě.

Snad mi tedy Sudek promine dočasný vpád,
do toho prostoru, který jsem naposledy navštívil za jeho života před 45 lety, kdy jsem mu přišel oznámit, že znovu jedeme do pralesa Mionši, on však odcházel do nemocnice. To už jsou obrazy jiné, zachycené pouze v mých vzpomínkách. Nemohu vyloučit, že měly pak vliv na výběr motivů, které Sudek už nikdy neuviděl. Nemíním vyvolat nostalgii. Vždyť jsme si dnes tak blízko věkem. A s tím spjatým osudem.
Petr Helbich, květen 2017

Galerie (7)

Komentáře

PŘIDAT KOMENTÁŘ
Jméno:
Váš komentář:
 | 

CV — Petr Helbich


KONTAKTAteliér Josefa Sudka
Újezd 30
Praha 1, 110 00
Česká republika
info@atelierjosefasudka.cz

Otevřeno denně kromě
pondělí 12 - 18 hod.

VSTUPNÉZákladní vstupné | 10 Kč
Studenti uměleckých škol | Zdarma

Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím.          Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.