Ziellos

Vylezla jsem na strom, vidím krásná jablka, na které ještě nedosáhnu, ale jsem jim blíž, než když slezu...Musím pokračovat v lezení a riskovat, že spadnu, píše v deníku ze září 1986. Libuše Jarcovjáková takhle vylezla na strom několikrát a většinou se zřítila. Jakmile se vystěhovala za papírovým ženichem do Západního Berlína, srazil ji Mercedes a pětiletý pobyt v nové kultuře zahajovala sama, se sešroubovaným kotníkem a dluhem 5000 DM. Kamarádka, za kterou vycestovala do Tokia, jí zatím, stižená laktační psychózou, v pyžamu domlouvala emigraci, o kterou nikdo nežádal. Kamarádku internovali, ale jen co se Jarcovjáková začala chytat v japonské módní fotografii, vrátila ji vízová politika zpátky do role zimmermädchen, která nemá ani na brikety. V Praze „mi hned sebrali pas, 'už nepojedeš nikam'. O to víc jsem si říkala, že tady přece nezůstanu, holt pudu zkusit větší rybník.“ Prorážení hlavou skla, deprese, wanderlust.

 

Fotografie v Ziellos (Berlín 1985, 1986-1990, Tokio 1978, 1986, 1998 a Praha) zaznamenávají, nebo spíš se účastní, existenciálních mezidobí, vytržení z rutinních kontextů, sítí vztahů a každodenních činností, které jindy ověřují naši identitu a dávají nám pocit směřování – jako bych žila naprosto neplánovitě, ziellos – řekla doktorka. A v případě Prahy taky z koncentrovaných, cílevědomějších období, v nichž jinak Jarcovjáková vytvářela a prožívala svoje uzavřené cykly. Dcera dvou malířů je zvyklá rozebírat situaci pomocí obrazu a v cizím městě, bez historie a diáře, jen se stigmatem přistěhovalce, jí fotografie sloužila k ohledávání neznámého prostoru i sebe samé (tolik pohledů do zrcadla u někoho, kdo je schopen vyjít na ulici, bez toho, aby se učesal!).
 


Jarcovjákové život a dílo, aniž by to sama vnímala, nabízí několik nenadálých paralel s Nan Goldin: umělecké vzdělání, ale odmítání kánonu a odmítání kánonem, podobně vlažný vztah k technice, ale vstřícný k emocím, večírky i hledání náhradní rodiny stranou většinové společnosti. Tady jsou ale důležité analogie dvě: používání fotografie jako doteku, někdy i pohlazení, proměňujícího chaos okolního světa do uchopitelné podoby – fotografie jako lešení v bažině. A současně jako srdečního tepu: čehosi opakovaného, monotónního,

co ale dokáže vzrušeně zrychlit i skoro zastavit a co vždy zůstává ústřední životní funkcí.

 

Fotografovaný deník se chvílemi ještě snaží udržet si tvář rozumně řemeslné vysoustruženosti dokumentární tradice, rychle ho ale překrývá mnohem intuitivnější a expresivnější snapshot, který se může vyplížit, když už konečně všichni odešli, ředitelé, spolužáci, estébáci. Energie podbřišku, lyrika chcanek na asfaltu, televizí, přepálených nočních ulic, skvrn a pochybovačnosti se gentlemansky staví na stranu chyby v zájmu rozšiřování manévrovacího prostoru, vzdoru proti spořádané, těsně zaostřené normě, který Jarcovjáková dlouhodobě projevuje i sympatií k menšinám a všelijak opomíjeným, Vietnamcům, Kubáncům, Romům, tiskařům impregnovaným toluenem, nasáklým frekventantům smíchovských putyk a později i vlastní LGBT komunitě. Ptáci na chodníku i v poklopci, kanály a další stopy lidí v izolovanosti i omamné svobodě velkoměsta na hranici mezi tolerancí a lhostejností, to všechno je zvukem vydávaným majitelem kůže zadrhnuté v zipu, který dost dobře nemůže dopředu ani dozadu, a přitom prahne všechno poznat, osahat, uvolnit se ze svého omezujícího okruhu, ale taky nezůstat sám.
 

A proto. Zůstaň na stromě a pokračuj v lezení.
 


Michal Nanoru, spolukurátor

 


Fotografie Veroniky Nastoupilové, která se výstavy účastní v roli hosta, odrážejí změnu souvislostí. Ačkoli Nastoupilová s Jarcovjákovou sdílejí mnohé, školu, Berlín, životní styl i některé záběry, jejich situace se liší – Nastoupilová je čerstvá absolventka, Jarcovjáková bývalá pedagožka, Nastoupilová turistka, Jarcovjáková se z rozděleného města neměla kam vracet. Zatímco Jarcovjáková bojovala s posměchem, Nastoupilová vyrůstala v technologicky saturované době, která expresivní nedokonalost povýšila na stvrzenku autenticity a naplnění všudypřítomných příkazů individualismu. Nádražní skříňky, které v Jarcovjákové případě, dvířka rozražená, zejí prázdnotou jak vyražené zuby, se u Nastoupilové úhledně rovnají se vzory dlaždiček, pozavírané, stylově prohnuté zakřivením objektivu.

KONTAKTAteliér Josefa Sudka
Újezd 30
Praha 1, 110 00
Česká republika

Otevřeno denně kromě
pondělí 12 - 18 hod.